Vzpomínky

15. února 2013 v 16:11 | Taka Ito |  povídky - normál, zamyšlení..
Dobře. Takže tady je první povídka na téma "Vzpomínky". Popravdě, radši od toho moc neočekávejte, protože je to strašné klišé a dneska mi vůbec nešlo psát.. tedy bylo to horší než obvykle. Takže se omlouvám.
Určitě tam budou různé chyby, ale jem příliš líná na to, abych to opravovala, takže máte smůlu :P
Dobře, kašlu na to. Přečťete si to jen na vlastní nebezpečí, jasné? nemusíte mi pak psát, jaké je to strašné klišé a podobně. Moc mi tyhle vztahy nejdou. Já radši zakázanou lásku - kluk a kluk. Ty mi jdou lépe. A ještě k tomu když dopadne příběh smutně. Je to mnohem lepší.
Mno, prostě..není to nic úžasného, ale tak snad si to někdo přečte a aspoň něko to ohodnotí trochu pozitivně..

P.S.: chtěla jsem nějaký obrázek, který by se hodil, ale nějak jsem nic nenašla.. takže. tohle aspoň trošičku souvisí..



Něco mne k tomu muži táhlo. Chtěla jsem na něj promluvit, zeptat se ho, proč je tak zasmušilý. Poslechnout si jeho hru na klavír. Pít s ním kávu v jeho kavárničce naproti bytového domu. Jenže nikdy jsem neměla dostatek odvahy na to, abych to udělala. A teď se ten muž stěhuje. Setkám se s ním ještě někdy? Nezapomenu na něj? Vydrží mi mé malicherné vzpomínky? Mohu jen doufat. Vždy to tak bylo. Vše mi uteklo, protože má stydlivost je větší, než odhodlání…
Právě jsem seděla v malé kavárničce naproti mého skromného příbytku, když v tom dovnitř zavítal on, Arthur Bonnefoy. "Dnes je poslední den, než odjede" pomyslela jsem si a snažila se klidně napít svéhomilovaného cappuccina. Bylo v kavárničce docela plno. Proto mne asi nemělo překvapit, že se mne Arthur, ano, Arthur Bonnefoy, svým krásně hrubým hlasem otázal, jestli si ke mně může přisednout. Popravdě jsem si myslela, že se mi to zdá. Muž, kterého obdivuji, mne oslovil a poprosil o místo. "Jistě!" vyjekla jsem a málem svou kávu vyprskla. Seděli jsme naproti sobě, ale nikdo nepromluvil. Úplně jsem to napjaté ticho cítila.
Nenápadně jsem se na něj podívala. Jenže to jsem asi neměla dělat, protože jsem zjistila, že on na mně doslova civí. Dost mne to vylekalo. "M- mám něco na obličeji?" zakoktala jsem a dál se na něj překvapeně dívala. On pouze zavrtěl hlavou. Pak si poupravil brýle a pro něco sáhl do kapsy. Vytáhl takový malý klíč se zelenou čepičkou. Dal ho na stůl a posunul ho ke mně blíže. "C- co to je?" zeptala jsem se. Jeho oči vzplanuly. "Řekni, co to je" řekla jsem už klidněji, avšak nespouštějíc z něj oči. Jeho pohled byl jiný. Jiný, než normálně. Ten plamínek v očích změnil celý jeho vizuální vzhled, byl tajemnější.
"Až zítra odjedu, jdi do mého bytu"
Jakmile to dořekl, vypil kávu jedním hltem a odešel. Jen klíček nechal ležet na stole. "Co to jako mělo znamenat? Co to bylo? Zdálo se mi to?" vířilo mi hlavou. Schovala jsem si klíček do kapsy a dál si poklidně pila kávu. Tedy, aspoň to byla snaha o poklidné pití.
Druhý den, když jsem viděla jen z dálky jeho auto, jak odjíždí pryč, jsem se rozhodla, že se půjdu podívat do toho bytu, jak mi řekl. Připadalo mi to jako nějaké obrovské klišé. Prostě jen tak dostat klíč. Ale šla jsem tam. Jakmile jsem odemkla, zůstala jsem stát. Všude byly fotografie. A na těch fotografiích jsem byla já a on. Všude! Oba dva jsme se na těch fotkách usmívali a zamilovaně se drželi za ruce, objímali se nebo jen vedle sebe stáli. "Co to má znamenat?" vyjekla jsem. Najednou jsem ucítila, jak mi stékají slzy. Hned jsem si je utřela, jenže ony ne a ne přestat téct.
Přes uslzené oči jsem se dívala po pokoji. Pak jsem pomalu šla k malému stolku, kde byl nějaký dopis. Roztřesenými dlaněmi jsem ho vzala a otevřela.
"Milá Karin,
stále jsem doufal, že si na mne vzpomeneš. Jak vidno, tak sis zřejmě nevzpomněla. Proto ti aspoň vysvětlím, co je tohle. Nebo ti raději řeknu příběh. Kdysi dávno byl pár. Byli zasnoubení a měli se brzo brát. Odjeli do Paříže na dovolenou do Paříže. Vše bylo úžasné, jenže snoubenci se jednoho večera škaredě pohádali kvůli blbosti - kam večer se půjdou projít. Snoubenec byl ale tak zahořklý, že jí řekl, ať ji srazí auto, že mu to bude jedno. Ta snoubenka se rozbrečela a běžela pryč. A když běžela přes silnici, před očima snoubence ji srazilo auto.
Po té, když se v nemocnici probudila, zapomněla na svého snoubence. Její podvědomí ho zaneslo do její mysli. Snoubenec si to nemohl odpustit, že něco takového stalo kvůli tomu, že nevážil slova a rozhodl se, že se jí nebude plést do života. A proto žil v malém bytu uprostřed města. Jenže ani ne za dva roky se v bytovém baráku objevila ona. Co ji sem přivádělo? Podvědomí? To už se asi nedozvíme.
Karin, nalož s tímhle bytem, jak chceš. Prodej ho, spal fotografie.
Chci zmizet, jako tvoje vzpomínky"
"Sbohem,
Arthur Bonnefoy"

Chvíli jsem na to hleděla a nemohla uvěřit. "O co se to snaží? Co se sakra stalo?!" vykřikla jsem. Najednou jsem si začala vzpomínat. "proč až teď?! Proč?! Proč jsem si nemohla vzpomenout dříve?!" zamumlala jsem a utírala si slzy, které tekly dál a dál. V tom se za mnou ozvaly kroky. Prudce jsem se otočila v naději, že to bude on…
Jedinou větu, kterou řekl, byla: "Promiň, zapomněl jsem si letenku…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 j-vip j-vip | Web | 16. února 2013 v 13:30 | Reagovat

ježiši maria! Pokračovanie! Okamžite! To sa nerobí, že niekoho dovedieš do citovej rozkoše a uprostred prestaneš :3 :3

2 Eruvië Eruvië | Web | 21. února 2013 v 9:21 | Reagovat

Velmi pěkné. Zařazeno do výběru. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama